Mezi nebem a zemí :: Magicus.Tempus

Kartářka Bohyna - tarotové poradenství - Klášterec nad Ohří>Mezi nebem a zemí

Mezi nebem a zemí

Na této stránce bych se s Vámi chtěla podělit o tři zvláštní příběhy, které se se mi staly v době mého dospívání okolo 13 - 14 roku. Bylo to těsně před a porevoluční období plné velkých změn. Navíc se mi všechny staly v jednom roce...

Nesedej si tam brácho!

To bylo tak...koupili jsme si nové auto a můj mladší bratr se už nemohl dočkat, až mu bude 12 let, aby mohl sedět vedle řidiče. Pamatuji si, že jsme jednou vyjeli do města na nákupy a on si v polovině cesty najednou vzpoměl, že už mu bylo 12 let a mermomocí chce teď dopředu.

Nevím čím to bylo, ale v tu chvíli se mi vetřel do mysli (nevím jak to jinak říct), velmi intenzivní pocit, že dopředu si sednout nesmí a vůbec, že se nesmí to auto zastavit! Rodičům i jemu jsem se to snažila nějak vysvětlit, ale bylo to marné. Tatínek nakonec na vhodném místě zastavil a bratr si vyměnil místo s maminkou. Byla jsem úplně ztuhlá a vůbec jsem netušila proč. Jako bych si říkala: tááák a už je to ztracené. Maminka ještě pronesla cosi o "malé hysterce" a o tom, že je bratr už dost velký, aby mohl sedět vpředu a jelo se.

Jenže jsme neujeli ani pět kilometrů a stalo se to. Projížděli jsme zrovna malou vesnicí, kde pán doprovázen svým velkým psem vozil na vozíku nějaký odpad přes hlavní silnici na druhou stranu. Psa ale neměl na vodítku a nikdo neví proč ( oba čekali, až projedeme, aby přešli), pes vstoupil zrovna před naše projíždějící auto.

Samosebou byl na místě mrtvý, chlap v šoku, my v šoku a nové auto mělo pochroumané plechy a rozbitý blatník i světlo. To už jsem byla v slzách a říkala jim, že jsem věděla, že se nesmí zastavit, že se něco stane, jen jsem nevěděla co - ale to "něco" bylo blízko. Dodnes si myslím, že kdyby se opravdu nezastavilo, tak by se nic nestalo, protože pán i pes by v té chvíli, kdy jsme zrovna projížděli byli někde úplně jinde!

Tedy toto je moje první vzpomínka, kdy jsem jasně a intenzívně cítila, že se něco stane a ono se to skutečně záhy stalo.

Opravdu děsivý příběh

Oba s bratrem jsme měli pubertu v plném proudu a i když na to maminka nadávala, sem tam jsme si dělali u televize pohodlí tím způsobem, že jsme si dali nohy na stůl. Jenže tohle maminka nesnášela a říkala, že tam, kam se dává jídlo, se nedávají nohy. Sem tam pronesla větu, že nám ty "haxny usekne" jestli je tam ještě dáme, ale jinak jsme si z ní nic moc nedělali. Rozhodně jsme je tam nikdy neměli, když tam skutečně nějaké jídlo bylo. Maminka to nemyslela zle, ale byla poválečné dítě ze sedmi dětí, tedy byla trošku "od rány", i když nás svými "jadrnými" výrazy spíš strašila, než aby je kdy realizovala.

No a jednoho dne se opět opakovala ona situace, kdy jsme si tam ty nohy dali a ona pronesla onu děsivou větu: "dejte oba ty haxny okamžitě dolů, nebo vám je useknu!" Běžně by jsme se tomu zasmáli a dali je dolů, ale tenkrát to bylo jiné. Jako blesk z čistého nebe mnou projelo, co že to pronesla za strašnou věc! Jako správný puberťák jsem se "do ní pustila" s tím, že si vůbec neuvědomuje, jak hrozné věci říká, kvůli takové "kravině". Vlastním dětem chtít useknout nohy! Zasmála se mi, že moc dobře vím, jak to myslí, a ať "nedělám z komára velblouda".

Moje maminka v té době pracovala jako vrátná v jedné fabrice a šla druhý den na směnu. Když pak přišla domů, byla úplně zelená a říkala, že jsem čarodějnice a že jsem to přivolala. Vůbec jsem netušila co tím myslí. Pak mi začala vyprávět, že jim v podvečer na vrátnici najednou za velikého rachotu přinesli na nosítkách chlapa, co měl zakrvácenou celou ruku a visela mu jen na cárech masa. Strčil prý ruku do nějakého stroje a on mu ji usekl. Chlapi co tam s ním byli na odpolední, z toho byli tak v šoku, že ho jen hodili na nosítka a odnesli na vrátnici, ať ženský rychle zavolají sanitku a postarají se o něj. A pak všichni utekli! Mojí milé mamince a její kolegyni tedy nezbylo nic jiného, než pána rychle ošetřit, aby neztratil ještě víc krve a nezemřel. Navíc tam s ním museli sedět do příjezdu sanitky, takže měla dost času o všem přemýšlet. Maminka tedy viděla přímé následky svých nedávných slov, na která jsem ji upozorňovala den před tím, jak jsou strašná a neadekvátní situaci! Musím popravdě říci, že se mi maminka opravdu upřímně omluvila a slíbila, že už to nikdy neřekne - a myslím, že ani nikdy neřekla...

Tohle byla tedy druhá věc, u které jsem byla "přesnější" v tom co se stane.

Ulomený podpatek

To jsem takhle jednou šla s maminkou na úřad za paní úřednicí, co nás měla někam doprovodit (tuším, že byla tak laskava a doprovázela nás k místnímu malíři, který mi měl dávat hodiny, abych se lépe připravila na talentové zkoušky). Podotýkám, že jsme nešly vůbec okolo žádných obchodů s obuví a mně se zase najednou "vetřela do hlavy" intenzivní myšlenka, co by se stalo, kdyby se paní, co nosí vysoké podpatky jeden ulomil a ona musela zrovna někam jít.

Svěřila jsem se s tím mamince, ale maminka mi řekla, ať neřeším "kraviny", proč by se jí měl ulomit, a že ona podpatky neností tak vlastně ani neví. Já ji oponovala, že to přeci musí být v tu chvíli pro tu ženu velký problém a také jsem to intenzivně cítila!

Každopádně jsme došly před úřad, vystoupaly jedny schody a už nás vítala paní úřednice, co nás měla doprovázet přes celé město, a omlouvala se, že se jí půjde bohužel velmi špatně, protože si před chvílí ulomila podpatek a jiné boty sebou nemá!!! To už mě maminka chytila za ruku a drtila mi ji vší silou a cedila skru zuby, že jsem opravdu čarodějnice!

Tohle jsou tedy tři příběhy bez jakýchkoliv příkras, přesně tak jak se mi vryly do paměti.

Už v té době jsem začala přemýšlet nad tím, jak je možné cítit něco tak intenzivně a navíc, když se to za pár hodin či minut stane. Že musí existovat něco jako "budoucnost", se kterou se může člověk za jistých okolností "spojit" a ví tak dopředu, co se stane...